Věřím na štěstí. Čím jiným by se dal vysvětlit úspěch těch, které nemáme rádi?“
— Jean Cocteau
Člověk dokáže být k neúspěchu druhých překvapivě chápavý.
V takové chvíli přesně vidí chybná rozhodnutí, přehnané sebevědomí, špatné načasování, slabý charakter i onu osudovou chybu, že dotyčný neposlechl jeho radu. To poslední platí i tehdy, když spolu o celé věci nikdy nemluvili.
Škodolibost se přitom zpravidla chová naprosto bezvadně. Nesměje se nahlas. Jen nasadí o něco vážnější výraz a poznamená, že známky problémů tu přece byly už dávno.
Jaké přesně, k tomu se může vrátit později.
Tenhle tón známe. A ne vždy jen od druhých. Občas ho člověk zaslechne i ve vlastních myšlenkách — ten tichý, rozvážný hlas objektivity, z něhož lze předem vytušit, že se za okamžik představí nějaký nepříliš ušlechtilý pocit. Samozřejmě ve slušném oblečení.
S úspěchem druhých je totiž objektivita podstatně obtížnější.
Úspěch nepříjemně narušuje názor, který jsme si na člověka vytvořili. Zvlášť pokud jsme už dávno dospěli k závěru, že je neschopný, povrchní, kariérista, příliš sebevědomý, málo vzdělaný, podezřele dobře oblečený nebo naopak nápadně špatně.
Takový člověk by prostě neměl být úspěšný.
Ne proto, že bychom proti němu měli něco osobního.
Jen v zájmu světového řádu.
V takové situaci velmi pomáhá pojem štěstí.
Štěstí udělá pořádek. Nemusíme přehodnocovat svůj názor na druhého a už vůbec ne přemýšlet nad tím, zda jsme my sami nemohli něco udělat jinak.
Stačí říct, že byl ve správnou dobu na správném místě.
Je to zdvořilá věta. Připouští, že tam dotyčný skutečně byl a ani čas úplně nepopletl. Talent, vytrvalost nebo dobré rozhodnutí jsou už spornější záležitosti, takže s nimi je lepší zacházet opatrně.
Kolega byl povýšen, ale každý přece viděl, jak často chodil za šéfem. Jestli spolu mluvili o práci, je vedlejší.
Soused si koupil nové auto, které je samozřejmě na úvěr. Člověk po letech zkušeností pozná finanční nezodpovědnost už podle metalízy.
Starému známému se zase povedla kniha, ale měl dobrý marketing.
Psát je dnes už skoro vedlejší.
Někdo vydělává hodně peněz, protože nemá zábrany. Jiný skoro nepracuje a přesto si žije dobře, takže určitě dědil. Kdo pracuje hodně a žije dobře, ten zase zjevně nemá soukromý život.
A pokud někdo jednoduše vypadá šťastně, lze si ještě zachovat zdravý rozum.
Štěstí přece netrvá věčně.
Alespoň štěstí druhých doufejme ne.
Závist je mimořádně přizpůsobivá.
Téměř neexistuje lidský úspěch, který by se nedal pomocí několika vhodně zvolených doplňujících informací trochu zmenšit.
Stačí fotografie od moře.
Nejdřív člověk skutečně vidí moře. Modrou vodu, slunce, terasu, na stole cosi podezřele studeného ve sklenici.
Za chvíli ho ale napadnou ceny hotelů.
Potom si uvědomí, že dotyčný beztak prožil celou dovolenou přes displej telefonu.
Paměť v takové chvíli ochotně pomáhá. Vytáhne nějakou starou větu, nepovedenou večeři, trochu samolibý úsměv.
Všechny důkazy si krásně sednou na svá místa.
Než fotografii zavřeme, začínáme toho člověka téměř litovat.
Musí být nesmírně vyčerpávající vypadat celý den tak šťastně.
A ještě v tom vedru.
Moře se naštěstí nezměnilo.
Závist se jen málokdy představí vlastním jménem.
Raději si říká střízlivý pohled, znalost lidí nebo životní zkušenost.
Člověk přece není závistivý.
Jen nevěří všemu, co vidí.
Ví, jak svět funguje.
Kde na to vzal? Kdo mu pomohl? Proč zrovna on? Odkdy se tohle považuje za výkon? A vůbec — je opravdu tak šťastný?
Poslední otázka je obzvlášť užitečná.
Štěstí druhých se snáší mnohem lépe, považujeme-li je za dočasné.
Manželství se ještě může pokazit. Firma zkrachovat. Auto se porouchá. Na knihu se zapomene. Z dovolené se musí člověk vrátit domů.
Bohatý člověk je určitě osamělý, krásný nejspíš není moc chytrý a inteligentní bývá bezpochyby nesnesitelný.
Ke každé výhodě lze najít nějakou uklidňující okolnost.
Chce to jen trpělivost.
Úspěch druhých nám většinou nevadí proto, že je to úspěch.
Vadí nám proto, že nabízí srovnání.
Vzdálený miliardář je méně nebezpečný. Se soukromým letadlem, ostrovem a daňovými poradci patří do jiného světa. Dá se bez problémů zařadit do zvláštní kategorie, nejlépe někam mezi vzácné mořské savce a mezinárodní daňové právo.
Bývalý spolužák je horší.
Seděl ve stejné lavici při matematice.
Odpovídal stejně špatně a jednou dokonce zapomněl sešit doma.
Člověk jen těžko přijímá skutečnost, že ekonomika později tuto dobře zdokumentovanou minulost téměř vůbec nevzala v úvahu.
Teď je z něj podnikatel, ředitel, profesor nebo úspěšný tvůrce.
Případně jen viditelně nenávidí pondělní rána o něco méně než my, což je samo o sobě zbytečně okázalé.
Člověk začne vzpomínat.
Ne na to, co sám odkládal, čeho se bál nebo kdy neměl odvahu udělat nějaký krok.
Mnohem raději si vybaví, jakou hloupost ten druhý řekl v sedmnácti letech na školním výletě.
Takové vzpomínky uklidňujícím způsobem dokazují, že život někde vážně pokazil systém hodnocení.
Poněkud méně uklidňující je vědomí, že paměť druhé strany pravděpodobně uchovává stejně bohatý materiál o nás.
To smysl pro spravedlnost trochu ukázní.
Rodinná setkání však bývají méně zdrženlivá.
Někdo se zmíní, že se jednomu starému rodinnému známému v poslední době nějak nápadně daří.
Vidličky na okamžik znehybní.
Někdo dál míchá kávu, přestože cukr se dávno rozpustil.
Jiný člen rodiny přimhouří oči — nikoli ze zlomyslnosti, samozřejmě, spíš jako by právě nad řízkem ucítil slabý závan finanční nesrovnalosti.
Pak začne výměna informací.
Vzdálený příbuzný jeho manželky prý někoho znal.
O jeho podnikání se také něco povídalo.
Nikdo nezná přesné podrobnosti, což rodinnou jistotu zpravidla nijak neoslabí. Spíš naopak.
Nakonec se připomene i to, že v dětství jednou vzal bratranci zákusek.
Během několika minut je spravedlnost obnovena.
Jeho úspěch už není znepokojivým výkonem, ale pouze opožděným ekonomickým důsledkem staré charakterové vady.
Rodina se uklidní.
Ten zákusek tedy nakonec nezmizel beze stopy.
Závist má výbornou paměť.
Především na nepříjemné okamžiky druhých lidí.
S vlastními neúspěchy zacházíme podstatně složitěji.
Tam hraje roli ekonomická situace, rodinné zázemí, špatné načasování, zdravotní stav, nespravedlnost systému a samozřejmě skutečnost, že jsme byli příliš slušní.
U úspěchu druhých zpravidla není třeba tolika proměnných.
Často stačí jedna známost nebo jeden telefonát.
Za našimi vlastními úspěchy samozřejmě stojí práce.
Roky, odříkání, vytrvalost, riziko, časná rána a pozdní večery.
Pokud někdo řekne, že jsme měli štěstí, téměř nás tím urazí.
My jsme rozpoznali příležitost.
My jsme se odvážili.
My jsme vydrželi.
Proč se ona příležitost objevila právě před námi, není nutné rozebírat příliš podrobně.
Štěstí je v našem vlastním příběhu zpravidla jen bezvýznamná vedlejší okolnost. Něco, co lze případně zmínit na konci poděkování, hned po rodině a tvrdé práci.
V příbězích druhých je štěstí mnohem aktivnější.
Odpracuje práci, rozpozná příležitost, udělá správná rozhodnutí, ráno vstane a pravděpodobně ještě odpovídá na e-maily.
Úspěšný člověk vlastně skoro nemusel dělat nic.
Stačilo být přítomen.
Toto vysvětlení je mimořádně příjemné, protože od nás nic nevyžaduje.
Nemusíme přemýšlet, zda bychom ve stejné situaci příležitost vůbec rozpoznali.
Nemusíme si připomínat, kolikrát jsme neměli odvahu udělat krok nebo kolikrát jsme něco označili za nesmysl těsně předtím, než se z toho stal úspěch.
V minulosti každého z nás se najde několik rozhodnutí, která dnes vypadají jako velké příležitosti.
Tehdy samozřejmě působila spíš nejistě, nepohodlně a zbytečně riskantně.
O to snáz jsme je přenechali někomu jinému.
Je to jedna z méně elegantních, zato mimořádně praktických služeb paměti.
Štěstí samozřejmě existuje.
Existují dobrá setkání, správné okamžiky, kontakty, dědictví, dveře, které se nečekaně otevřou, i situace, v nichž život zcela zjevně nerozdává všem stejné karty.
Jenže těmi dveřmi je většinou ještě potřeba projít.
A uvnitř často čeká práce.
To už je méně zajímavá část příběhu pro člověka, který si zvenčí vytvořil kompletní vysvětlení.
Mohlo by se totiž ukázat, že ten druhý neměl jen štěstí.
Možná si víc všímal.
Víc riskoval.
Byl vytrvalejší.
Nebo prostě trávil méně času rozebíráním toho, proč si druzí své úspěchy nezaslouží.
Vnitřní účetnictví člověka je každopádně pozoruhodně důsledné.
Vlastní úspěch vede jako výkon.
Vlastní neúspěch jako souhru okolností.
V cizím neúspěchu snadno rozezná charakterovou vadu.
A v cizím úspěchu štěstí.
Systém není dokonalý, ale má jednu velkou výhodu.
Jen zřídka nás nutí něco na sobě měnit.
Možná právě proto věříme na štěstí tak rádi.
Ne proto, že bychom byli zvlášť fascinováni náhodou, ale proto, že díky ní si můžeme zachovat příznivý názor sami na sebe i ve chvíli, kdy skutečnost začíná naznačovat, že pořadí zásluh možná vypadá trochu jinak.
Štěstí tedy existuje.
V životech druhých je nápadně pracovité.
Komentáře
Načítání komentářů…